Obloha v září

pondělí 31. srpen 2009 11:00

Pravidelná procházka blízkým i vzdáleným vesmírem - ve zkrácené podobě vydaná v příloze Věda v Lidových novinách.

Také v září bude ideálním průvodcem sluneční soustavou náš Měsíc. Ve středu 2. září se přiblíží k Jupiteru, který tvoří dominantu souhvězdí Kozoroha. Snadno jej zahlédneme i bez dalekohledu, ale pokud na něj namíříme alespoň triedr, zahlédneme i čtveřici Jupiterových satelitů O dva dny později, v pátek 4. září, nastane úplněk. Shodou náhod, tentýž dne projde naše Země rovinou Saturnova prstenu, takže druhá největší planeta sluneční soustavy dočasně přijde o svoji charakteristickou ozdobu. Saturn se však nachází poblíž Slunce, takže bude v podstatě nepozorovatelný.

V neděli 13. září a v pondělí 14. září najdeme Měsíc poblíž Marsu, nyní v souhvězdí Blíženců. I tato planeta je snadno viditelná bez dalekohledu. Úzký srpek našeho nejbližšího kosmického souseda bude dál putovat hvězdnou oblohou, přičemž 16. a 17. září navštíví Venuši. O den později se ocitne v novu.

V úterý 22. září 2009 začne na severní polokouli astronomický podzim. Přesně v 23 hodin a 18 minut letního středoevropského času Slunce vstoupí do znamení Vah a my se definitivně rozloučíme s létem. Ve čtvrtek 24. září najdeme úzký měsíční srpek na večerní obloze nedaleko jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra. A konečně 29. září se Měsíc opět přiblíží k Jupiteru.

Podíváme-li se některý zářijový večer směrem na severovýchod, zahlédneme zde Capellu. Ona samotná je výjimečným astronomickým objektem, avšak v její blízkosti, pouhé tři úhlové stupně směrem na jihozápad, najdeme ještě podivuhodnější, tajemnější a dosud ne zcela pochopený systém. Jeho jméno Almaaz (z arabského „kozel“) se odvozuje od nejjasnější stálice souhvězdí Vozky, v odborné literatuře se ale setkáme i označením epsílon Vozky (ε Aurigae).

Almaaz na první pohled vypadá jako hvězda třetí velikosti. Jednou za 9885 dní ale její jasnost čtyři měsíce slábne až na polovinu běžné hodnoty, v tomto stavu setrvá dalších 14 měsíců, aby zhruba uprostřed této doby mírně zjasnila. Nakonec se další tři měsíce vrací na původní jasnost, ve které setrvá následujících 26 let. Podivného chování epsílon Vozky si první všimnul roku 1821 německý astronom Johann Fritsch. A když v roce 1847 Friedrich W. Argelander s Eduardem Heisem popsali druhý takový pokles jasnosti, bylo zřejmé, že epsílon Vozky tvoří tzv. zákrytovou dvojhvězdu.

Hvězda, kterou vidíme, je extrémně zářivý veleobr spektrální třídy K. Leží od nás asi 2 tisíce světelných let daleko, má hmotnost zhruba 15krát větší než je hmotnost našeho Slunce a její průměr přesahuje 300 průměrů Slunce. Kdyby se tedy nacházela uprostřed sluneční soustavy, sahal by její okraj až k dráze planety Země. Také zářivý výkon tohoto obra vyráží dech: na povrchu má teplotu nejméně 8 tisíc stupňů Celsia a každý okamžik vydá stejné množství energie jako 130 tisíc Sluncí!

Už to samo o sobě je výjimečné. Podobných stálic je totiž jako šafránu: jiným příkladem je Procyon z Malého psa nebo Canopus z Lodního kýlu. O to podivuhodnější je, že každých 27 let přes obra epsílon Vozky „cosi“ přechází a pohltí tak asi polovinu jeho světla. Z doby trvání celého úkazu – 670 dní – ale vyplývá, že takový průvodce musí být více než podivný. Za prvé je obrovský – několiktisíckrát větší než Slunce. Za druhé je temný – až na bezvýznamné stopy se nepodařilo nikdy zachytit jeho světlo. Za třetí je průsvitný – během úplného zákrytu, kdy má být jasná složka zcela zastíněna vedlejší, temnou hvězdou, totiž stále vidíme světlo zakryté složky, třebaže zeslabené na polovinu.

Existence takového hvězdného monstra je samozřejmě naprostým nesmyslem, i když realita se ukázala ještě fantasknější. Zakrývajícím tělesem je nejspíš plochý disk tvořený zrníčky pevné látky o velikostech několika mikrometrů. Na tento útvar, který se kolem zářivého obra pohybuje ve vzdálenosti 28 astronomických jednotek, tj. podobně jako Neptun kolem Slunce, se díváme skoro z boku. Jednou za 27,1 roku se tudíž poloprůhledný disk promítne na kotouč jasné složky a jeho „doutníková“ silueta ji zčásti zastíní. Pozorované zjasnění uprostřed zákrytu dokonce naznačuje, že disk není celistvý, ale má tvar „americké koblihy“ s otvorem uprostřed (tzv. donut). Sice bez cukru, ale o šířce 10 astronomických jednotek (ve stejné vzdálenosti se pohybuje Jupiter kolem Slunce) a tloušťce přibližně jedné astronomické jednotky (1 astronomická jednotka je odvozena od střední vzdálenosti Země-Slunce, tj. přibližně 150 milionů kilometrů). Jeho celková hmotnost se odhaduje na 14 hmotností Slunce, povrchová teplota jen 700 stupňů Celsia a průměr „centrálního otvoru“ na 4 astronomické jednotky.

Záhadou ale zůstává, co se nachází v jeho centru, kam bohužel nedohlédneme. Může se jednat o jednu stálici, ze které unikají proudy horkého plynu. Nejspíš zde ale bude dvojice hvězd, která svým oběžným pohybem rozsáhlý disk stabilizuje. Materiál z disku totiž původně patřil zářivějšímu obrovi, který se však v dávné  minulosti nafoukl natolik, až přesáhl do oblasti gravitačního působení druhých dvou hvězd. Lze si také představit, jak zrníčka prachu postupně zchladla, vysrážela se a dala za vznik zárodkům planet anebo dokonce samotný planetám. Existují totiž náznaky, že by se zde mohlo nacházet až několik tzv. horkých Jupiterů – planet s hmotností odpovídající několikanásobku hmotnosti planety Jupiter s povrchovou teplotou překračující několik set až tisíc stupňů Celsia. Ty se ale nepohybují na stabilních dráhách, nýbrž se po smrtící spirále přibližují k dvojici centrálních hvězd.

Almaaz má nyní hmotnost 15 hmotností Slunce a v minulosti musel být více než dvakrát hmotnější. To ovšem znamená, že dříve nebo později exploduje jako supernova. Zjasní se nejméně milionkrát, takže bude na pozemské obloze stejně nápadný jako Měsíc v úplňku. Podivuhodný ohňostroj však bude definitivním koncem epsílon Aurigae: buď se nadobro rozplyne do kosmického prostoru, nebo po ní zůstane černá díra.

K potvrzení, či naopak vyvrácení, popsaného modelu dojde už za několik měsíců. Na začátku srpna tohoto roku totiž po třech desetiletích začal další přechod temného disku přes zářivého obra. Každý z nás se tak v těchto týdnech může podívat, jak Almaaz postupně slábne z 3,0 na 3,8 magnitudy. Této změny – v porovnání s okolními stálicemi – si snadno všimneme na vlastní oči dokonce i bez dalekohledu.

Od konce tohoto roku do poloviny roku příštího pak epsílon Aurigae uvidíme skrz „vesmírnou koblihu“ plynu a prachu. V té době na ní zcela jistě zamíří celá řada astronomických přístrojů analyzujících přicházející světlo. Dokonce je pravděpodobné, že se s ohledem na obří rozměry podaří zhotovit i interferometrický snímek celé soustavy. Ne náhodou bylo pozorování této události zařazeno mezi významné projekty Mezinárodního roku astronomie. A pokud se tuto záhadu nepodaří rozlousknout? Pak si počkáme do roku 2036.

 

Jiří Dušek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Dušek

Jiří Dušek

O zajímavých i běžných událostech v každodenním životě, na brněnské hvězdárně i v celém přilehlém vesmíru.

Ředitel Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, kde se mj. věnuje přípravě multivizuálních představení pod umělou oblohou planetária. Autor řady populárně-vědeckých publikací, vyučuje na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, předsedá Sdružení hvězdáren a planetárií. Kromě astronomie je mojí velkou láskou cestování, potápění, speleologie a balónové létání.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky