Otisky času

čtvrtek 1. červenec 2010 08:00

V červncové procházce hvězdnou oblohou se zaměříme na noční svítící oblaka, planetární mlhovinu M 57 a podivuhodný systém Sheliak. Pravidelná procházka blízkým i vzdáleným vesmírem - ve zkrácené podobě vydávaná v Lidových novinách v příloze Věda.

V neděli 11. července bude z jižního Pacifiku, Velikonočních ostrovů, jižní Chile a Argentiny viditelné úplné zatmění Slunce. Zajímavé úkazy však objekty Sluneční soustavy předvedou i při pohledu z České republiky. Krátce po západu Slunce zahlédneme nad severozápadním obzorem oslnivě zářící Venuši. S přibývající tmou se přidá i nedaleký Mars a Saturn. Všechny tři planety se na nebi blíží ke Slunci, takže se jejich viditelnost po celé prázdniny zhoršuje. I přesto ale stihnou počátkem srpna vytvořit nízko nad západním obzorem velmi zajímavé seskupení.

Jupiter se nad východním obzorem objeví nejpozději o půlnoci. I když není tak nápadný jako Venuše, bude v souhvězdí Ryb naprosto nepřehlédnutelný. Určitě přitom stojí za prohlédnutí i dalekohledem. Jeho jižní rovníkový pás, který jinak tvoří temnou dominantu Jupiterovy atmosféry, totiž v posledních měsících z neznámých důvodů výrazně vyblednul. V ranních hodinách 5., 7., 12., 17., 19., 24. a 31. července přitom na jeho disku můžeme zkusit zahlédnout i známou Velkou skvrnu.

Počátek července, kdy nenastává astronomický soumrak a Slunce trvale osvětluje nejvyšší vrstvy zemské atmosféry, je také velmi vhodný pro sledování nočních svítících mraků. Vcelku běžně se vyskytují nízko nad severním obzorem, zhruba hodinu po západu Slunce. V kontrastu s tmavým pozadím noční oblohy mají podobu vějířovitých mraků se stříbřitým zabarvením. Zpravidla jsou bílé či s perleťově-modrým odstínem, tu a tam s nazlátlým okrajem, a nesahají výše než 30 stupňů nad obzor.

Noční svítící mraky lze snadno zaměnit s obyčejnou vysokou oblačností (typu cirrus). Nejsme-li si s identifikací jisti, je vhodné na ně namířit dalekohled. Na rozdíl od obyčejných mraků totiž s rostoucím zvětšením zahlédneme jemnější, ostře ohraničené detaily. Jejich výskyt (i vývoj) přitom snadno zdokumentujeme pomocí běžné, širokoúhlé digitální kamery či fotoaparátu.

Útvary se tvoří v nejchladnější části zemské atmosféry, ve výšce kolem osmdesáti kilometrů (tzv. mezopauza), za teploty -120 stupňů Celsia a milionkrát menším tlaku než u hladiny moře. Pravděpodobně se jedná o mikrometrové prachové částice pokryté ledem, které se sem dostaly buď po vulkanických explozích či z kosmického prostoru v podobě pozvolna snášejících se mikrometeoritů. Skutečný původ je však stále nejistý – není totiž vyloučeno, že se až do exploze sopky Krakatoa v roce 1883 vůbec nepozorovaly!

Letošní srpen se nám také nabízí velmi dobrý výhled na známý meteorický roj Perseid, který bude nejaktivnější kolem 13. srpna, tedy krátce poté, co Měsíc projde novem. Tento jev má na svědomí proud drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska se strefí přímo do Země a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku: sloupec plazmatu, ionizované a excitované atomy rozprášeného kosmického prachu. V případě proudu částic komety Swift-Tuttle se nám zdá, že tyto „padající hvězdy“ vylétají jakoby ze souhvězdí Persea, zhruba z téhož místa oblohy (tzv. radiantu). Právě podle souhvězdí Persea se těmto meteorům říká Perseidy, lidově též slzy svatého Vavřince. Pokud se tedy mezi 11. a 14. srpnem podíváme na ranní nebe, zahlédneme až několik desítek meteorů.

Prázdninovou oblohu zdobí i Letní trojúhelník – jeden z nejznámějších nebeských obrazců, který není kodifikován jako skutečné souhvězdí. Zajímavé je, že se nejedná o nijak prastaré označení. Podíváme-li se totiž do starších astronomických publikací, například pomocí databáze Google books, pak zjistíme, že se v literatuře poprvé objevilo někdy na počátku 20. století. Jinak řečeno, naši předci až do 19. století označení „letní trojúhelník“ nepoužívali a všeobecně známé se stalo teprve po druhé světové válce. Kdo a kdy jej vymyslel, ale zřejmě nezjistíme.

Dominantou tohoto obrazce je především hvězda Vega ze souhvězdí Lyry, poblíž které najdeme hned dva nápadné, velmi unikátní objekty. „Velmi mlhavá, avšak přesně kruhová, velká jako Jupiter a podobná na slabou planetu,“ tak mlhovinu M 57 (NGC 6720) popsal její objevitel Antoine Daquier. V lednu 1779 si totiž mezi betou a gamou Lyry všimnul dosud neznámé mlhoviny, která se mu do zorného pole připletla během pozorování nápadné komety. Antoine Daquier, astrometrik, jenž se kromě jiného podílel na určení prvních dráhových elementů planety Uran, tak poprvé pro tento typ objektů použil termín „planeta“. Označení planetární mlhovina však zpopularizoval až jeho mnohem slavnější kolega William Herschel.

Krátce po objevu Prstencové mlhoviny začaly pokusy o odhalení její pravé podstaty. A mnohým se to skutečně „povedlo“. Názorným příkladem může být již zmiňovaný Herschel: „…jedna z nebeských kuriozit … rozlišitelná mlhovina, která má uprostřed pravidelnou temnou kruhovou skvrnu … je pravděpodobně prstencem velmi slabých hvězd. Má oválný tvar, poměr kratší osy k delší je 83 ku 100 … její delší osa je mírně jasnější a ne tak ostře definovaná jako zbytek.“

Dnes ale víme, že Prstencová mlhovina představuje odvrhnutou, pozvolna se rozpínající obálku zaniklé hvězdy, která svítí díky horkému bílému trpaslíku, zbytku z dávné stálice. Vzdálenost mlhoviny se odhaduje na 2 až 4 tisíce světelných let, takže její průměr přesahuje několik set násobků průměru Sluneční soustavy. Hmotnost bílého trpaslíka, který je patrný jen skutečně velikými astronomickými dalekohledy, se pohybuje kolem 0,6 hmotnosti Slunce a jeho povrchová teplota přesahuje 100 tisíc stupňů Celsia.

Poblíž Prstencové mlhoviny leží i jedna z nejjasnějších proměnných hvězd pozemské oblohy. Nazývá se  Sheliak (čti šeliak) a nese označení beta Lyrae. S periodou necelých 13 dní u ní můžeme sledovat pravidelné zeslabování jasnosti. Tento systém, jehož vzdálenost se odhaduje na devět set světelných let, totiž tvoří dvě hvězdy. Jednou z nich je horký obr, zhruba dvakrát hmotnější než Slunce s povrchovou teplotou více než 12 tisíc stupňů Celsia. Jedná se o starou hvězdu, která se díky svému vývoji natolik nafoukla, až plyn z její rozsáhlé atmosféry začal přetékat na druhou hvězdu o hmotnosti kolem deseti Sluncí. Horký vodík ale nepadá přímo na průvodce, nýbrž se přibližuje po pozvolné spirále a vytváří tak v okolí chladnější, neprůhledný tzv. akreční disk. Jelikož tyto hvězdy obíhají kolem společného těžiště, může zmiňovaný akreční disk pravidelně zakrývat horkého obra. Při pohledu ze Země pak sledujeme pravidelné poklesy jasnosti.

Obloha v cervenci 2010

 

Celooblohová mapka je nastavena na 1. července 2010 na 0 hodin letního středoevropského času (15. července tedy platí pro 23 hodin a 31. července pro 22 hodin a 15. srpna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou. V obdélníkové mapce je zakreslen pohled nad západní obzor, kde bude možné počátkem srpna sledovat seskupení Venuše, Marsu a Saturnu.

Jiří Dušek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Dušek

Jiří Dušek

O zajímavých i běžných událostech v každodenním životě, na brněnské hvězdárně i v celém přilehlém vesmíru.

Ředitel Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, kde se mj. věnuje přípravě multivizuálních představení pod umělou oblohou planetária. Autor řady populárně-vědeckých publikací, vyučuje na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, předsedá Sdružení hvězdáren a planetárií. Kromě astronomie je mojí velkou láskou cestování, potápění, speleologie a balónové létání.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky