Orion: milenec, lovec i národní hrdina

čtvrtek 26. listopad 2009 08:00

V prosincové procházce hvězdnou oblohou se podíváme na silvestrovské zatmění Měsíce, planetu Mars a výjimečného Oriona. Pravidelná procházka blízkým i vzdáleným vesmírem - ve zkrácené podobě vydávaná v Lidových novinách v příloze Věda.

V pátek 1. ledna 2010 v 0 hodin a 0 minut středoevropského času začne již 2010. rok řehořského (gregoriánského) kalendáře, kterým se řídíme v každodenním životě. Jenom několik hodin předtím, zatímco se bude ve čtvrtek 31. prosince většina pozemšťanů chystat na silvestrovské oslavy, proběhne na obloze zřejmě poslední zajímavý úkaz roku 2009 - částečné zatmění Měsíce.

Náš nebeský soused se v podobě téměř dokonalého úplňku nad obzor vyhoupne krátce před 16. hodinou středoevropského času. Zatmění, v celém průběhu viditelné z Evropy, Asie, většiny Afriky a taky Indického oceánu, začne přesně v 18 hodin a 17 minut. Zpočátku nebude nic patrné, avšak s uplynulými desítkami minut ztratí levá spodní část měsíčního kotouče poněkud na jasu a kontrastu. Náš nejbližší kosmický soused se totiž bude pozvolna nořit do zemského polostínu - pro kosmonauta na měsíčním povrchu by nastalo částečné zatmění Slunce.

Zhruba v 19 hodin a 53 minut se objeví i plný zemský stín (tam, kam dopadá, je patrné úplné zatmění Slunce). Zmizí v něm ale jen nepatrná část měsíčního povrchu - necelých deset procent. Ve 20 hodin a 23 minut si tak můžeme všimnout, že jinak symetrický úplňkový kotouč z pravé strany zřetelně ukrajuje temný stín. Částečné zatmění skončí ve 20 hodin 53 minut, aby pak následující tři čtvrtě hodiny pokračovalo zatmění polostínové.

Silvestrovské zatmění Měsíce je sice „pouze" částečné, ale ujít bychom si jej neměli. Vždyť příští takový úkaz bude přímo z České republiky patrný až 21. prosince 2010. A opět půjde o částečné zatmění, na úplné si totiž musíme počkat do 15. června 2011!

Zatímco pozorování zatmění Měsíce 31. prosince 2009 může zhatit nepříznivé počasí, planetu Mars lze sledovat po celý prosinec. Nachází se na rozhraní souhvězdí Raka a Lva, vychází již po 21. hodině a je snadno pozorovatelná i bez dalekohledu.

Mars je jedinou kamennou planetou, která oplývá množstvím věrohodných detailů. Na jejím malém kotoučku můžeme sledovat poněkud tajemný, ale evidentně proměnný svět, který se v mnoha ohledech podobá Zemi. Patrné jsou změny ročních období, projevy počasí, tvorba i tání polárních čepiček, stejně jako tmavé skvrnky, souhrnně označované albedové útvary.

Na rozdíl od běloskvoucího Jupiteru či Venuše je planeta zřetelně naoranžovělá. Celý její povrch totiž pokrývá vrstva prachu tvořeného směsí minerálů bohatých na železo. V některých místech má prachová vrstva tloušťku jenom několik málo centimetrů, jinde se nakupila do ohromných dun. Ta nejmenší zrnka jsou jemná jako cigaretový kouř a vznášejí se vysoko v Marsovské atmosféře.

V dalekohledu o průměru objektivu alespoň sedm centimetrů na první pohled zahlédneme polární čepičky, které vypadají jako světlé skvrnky u severního a jižního pólu. Jsou ze směsi oxidu uhličitého a vodního ledu a v průběhu měsíců zřetelně mění velikost - především proto, že se pozvolna mění naklonění Marsu směrem k Zemi, ale také v závislosti na ročním období. Většinou tudíž bývá pozorovatelná pouze jedna z nich, druhá se nachází za okrajem planety.

Viditelné jsou i další povrchové útvary, zejména různě tmavé albedové útvary (tzv. albedo udává míru odrazivosti povrchu). Právě ony v očích a myslích astronomů kdysi představovaly velká jezera, oceány nebo měnící se vegetaci. Tyto skvrnky však vidíme pouze z dálky, na snímcích z kosmických sond je nahrazují terénní útvary. Až na výjimky nesouvisí s krátery, pohořími, pláněmi a Marsovskými vulkány, ale různě hrubým povrchem kamenné planety.

Kolem Marsu také obíhají dva malé satelity - Phobos a Deimos, které jsou ale beznadějně utopeny v naoranžovělé záři samotné planety a my je stěží zahlédneme opravdu velkým dalekohledem za výjimečně dobrých pozorovacích podmínek.

 

 

Obloha v prosinci 2009

Celooblohová mapka je nastavena na 1. prosince 2009 na 21 hodin středoevropského času (15. prosince tedy platí pro 20 hodin a 31. prosince pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou. Obdélníková mapka ukazuje pohled nad jihozápadní obzor 31. prosince 2009 večer, kdy proběhne částečné zatmění Měsíce. Kotoučky Měsíce i planet jsou oproti skutečnosti výrazně zvětšeny.

 

V prosinci se můžeme podívat také ven ze Sluneční soustavy - například na jedno z nejkrásnějších souhvězdí pozemské oblohy. Legendy australských domorodců vyprávějí, že jiskřivé hvězdy souhvězdí Oriona představují nesmazatelnou stopu po sedmi vodních sestrách, které kdysi prchaly před koncem světa.

Většina národů ale v této skupině stálic viděla přímo národního hrdinu. Pro dávné Egypťany to byl Osiris, vládce podsvětí, pro Sumeřany Uru an-na, tedy Světlo nebes, Řekové jej vnímali jako Ariona - Válečníka, později konkretizovaného do podoby vášnivého lovce a velkého milovníka Oriona, který byl synem boha moře Poseidona a jeho milenky Euryaly. Arabové tuto část hvězdného nebe nazývali Al Jabbar „Největší", což bylo odvozeno od staršího syrského označení „Gabbara" a hebrejského „Gibbor". Nikoho přitom nepřekvapí, že se dostala i do Tolkienovy ságy jako „Menelvagor" (Nebeský šermíř).

Souhvězdí Oriona najdeme snadno: stačí se během zimního večera podívat nad jižní obzor, kde na první pohled zaujme sedm jasných hvězd rozmístěných do obrazce přesýpacích hodin či letícího motýla. Mírně naoranžovělá hvězda v levém horním okraji obrazce se jmenuje Betelgeuze (α Orionis), jiskřivě bílá vpravo dole Rigel (β Orionis). Trojice stálic uprostřed obrazce označuje Pás Oriona, řádka hvězd pod ním je Meč Oriona.

V dnešním pojetí představují souhvězdí přesně ohraničené části hvězdného nebe, do nichž patří všechny vesmírné objekty pozorovatelné daným směrem - stálice, jejich skupiny, mlhoviny a dokonce i vzdálené galaxie. Zdá se však, že Orion je alespoň částečnou výjimkou. Většina nápadných hvězd tohoto souhvězdí, stejně jako řada světlých i temných mlhovin, hvězdokup, hnědých trpaslíků a dalších exotických objektů, má totiž společný původ.

Výraznou část souhvězdí Oriona zabírá oblak plynu a prachu, jehož hmotnost se odhaduje na 100 tisíc hmotností Slunce a průměr na několik stovek světelných let. Hlavní složkou tohoto útvaru je molekulární vodík, do kterého je přimíchán neutrální vodík, helium a další chemické prvky a sloučeniny, stejně jako drobná zrníčka mezihvězdného prachu. I když se stále jedná o téměř dokonalé vakuum, představuje Orionův molekulový oblak ke Slunci nejbližší oblast, kde i nyní vznikají nové stálice.

Nejviditelnějším projevem existence tohoto útvaru jsou horké, zářivé hvězdy vytvářející obrazec souhvězdí Oriona. Systém, který se souhrnně označuje jako tzv. asociace Orion OB1, vznikal posledních 15 milionů roků v jakési posloupnosti, na jejímž počátku byla exploze jedné či několika velmi hmotných hvězd (supernov). Ty stimulovaly tvorbu hvězd v oblasti severozápadně od Pásu, kde se nachází stálice z první generace staré 12 až 14 milionů roků, například Rigel či Bellatrix (γ Orionis). Těžiště této podskupiny leží asi 1100 světelných let daleko a dost možná k ní patří i naoranžovělá Betelgeuze.

V další vlně před pěti miliony roky vznikly hvězdy Orionova pásu - tedy Alnitak (ζ Orionis), Alnilam (ε Orionis) a Mintaka (δ Orionis), které se nachází asi 1500 světlených let daleko. Poté následoval zhruba před dvěma miliony roky i Orionův meč (1600 sv. let) a před méně než jedním milionem roků se z plynných zámotků začaly vylupovat hvězdy samotné Mlhoviny v Orionu (1500 sv. let).

Běžně dostupnými dalekohledy spatříte v Mlhovině v Orionu (též označované M 42 dle Messierova katalogu) jenom několik hvězd, pozorování v infračerveném oboru elektromagnetického spektra ale ukazují, že se jedná o pouhou špičku ledovce. Ukrývá se zde kupa několika set stálic, do které patří i „budulínek" o hmotnosti kolem třiceti Sluncí. V pozadí světlé mlhoviny je natěsnáno tolik hvězd, že by jejich hustota vydala v přepočtu na osmdesát Sluncí na jeden světelný rok krychlový. Tedy stokrát víc, než jaká hustota panuje v bezprostředním okolí Sluneční soustavy.

Množství horkých hvězd v této části kosmického prostoru má samozřejmě na okolní oblak plynu a prachu naprosto zásadní vliv. Agresivní ultrafialové záření v nejbližším okolí hmotných stálic vyfukuje rozsáhlé výdutě o velikosti až několika desítek světelných roků. To je případ i Mlhoviny v Orionu (M 42). Nepřehlédnutelné jsou i mnohem větší bubliny horkého vodíku, patrné na fotografiích s dlouhými expozicemi nebo v infračerveném či rádiovém oboru elektromagnetického spektra. Příkladem je tzv. Barnardův oblouk, objevený na sklonku 19. století americkým hvězdářem Edwardem E. Barnardem. Je částí ohromného kruhu o průměru dvanáct stupňů se středem někde v místech mezi Pásem a Mečem Oriona a představuje dva a půl milionu roků starou rozpínající se obálku zaniklé supernovy, která se nafouknula do průměru zhruba 300 světelných let.

Na hraně takových bublin se přitom vytváří rázová vlna, která velmi efektivně stimuluje tvorbu nových hvězd. Právě tímto způsobem dokonce přeskakuje tvorba hvězd jako požár z jednoho místa Galaxie na druhý. O dramatických událostech odehrávajících se v minulosti v souhvězdí Orionu svědčí i trojice hvězd AE Aurigae, 53 Arietis, μ Columbae. I když se dnes nachází v různých částech pozemské oblohy, všechny tři pochází právě z Oriona. Konkrétně AE Aurigae byla před třemi miliony roků vymrštěna z mateřského lůna, nejspíš při explozi supernovy, a do dnešní doby doletěla rychlostí zhruba 150 kilometrů za sekundu padesát stupňů daleko až do souhvězdí Vozky.

Není přitom vyloučeno, že už dnešní večer v Orionu exploduje další supernova! Kandidátů na takový velkolepý ohňostroj je totiž v této části vesmíru několik desítek!

Jiří Dušek

Související články


vladimir bosakZajímavý10:1618.12.2009 10:16:56
Janzajímalo by mne10:3012.12.2009 10:30:48
CDJa mam potize17:4126.11.2009 17:41:34

Počet příspěvků: 3, poslední 18.12.2009 10:16:56 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jiří Dušek

Jiří Dušek

O zajímavých i běžných událostech v každodenním životě, na brněnské hvězdárně i v celém přilehlém vesmíru.

Ředitel Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, kde se mj. věnuje přípravě multivizuálních představení pod umělou oblohou planetária. Autor řady populárně-vědeckých publikací, vyučuje na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, předsedá Sdružení hvězdáren a planetárií. Kromě astronomie je mojí velkou láskou cestování, potápění, speleologie a balónové létání.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky